Narodil se ve zchudlé venkovské rodině v podzámčí v Nelahozevsi poblíž Kralup/Vltavou, ale s velkým hudebním nadáním, s nímž by bez vlastní vůle, píle a jeho nadšeným systematickým rozvíjením zůstal buď venkovským varhaníkem nebo hráčem venkovské kapely (jako jeho nadaný strýc). On však za pobytu ve Zlonicích a pak v Praze nejen ve škole ale sám s plným zaujetím prostudovával partitury známých i méně známých autorů, vše, co mu přišlo pod ruku. Z nich se poučoval pro své budoucí vlastní kompozice, které psal nejprve v utajení, později je předvedl na veřejnosti se střídavě menším a větším úspěchem. Byly to právě klavírní skladby pro čtyři ruce Slovanské tance op.46, které zaznamenaly velký zájem veřejnosti, zmizely rychle z pultu vydavatele Simrocka v Berlíně a v čase oblíbeného domácího muzicírování vyburcovaly zájem četných dalších vydavatelů o skladby tohoto dosud chudého neznámého skladatele z Čech. Vyučoval na klavír v rodinách , hrál na violu v orchestru, na varhany v kostele, záhy začal svá stále žádanější díla také sám dirigovat. Vystupoval jako interpret v komorním ansámblu tzv. Dvořákově klavírním triu (s houslistou Lachnerem a cellistou Wihanem), na velkém množství koncertů po Čechách a na Moravě před svým odjezdem do dalekého zámoří , kde se stal i vyhledávaným pedagogem skladby (i ředitelem ) na newyorské konzervatoři hudby, jakož už o rok dříve vyučujícím na konzervatoři pražské. Jeho skladby si vydobyly velké uznání (zvláště v anglicky mluvících zemích) a to už za skladatelova života, nikoliv posmrtně, jako tomu bývalo u mnohých jiných umělců. Zvláště v Americe, pro níž byl vyzván též ke kompozici na oslavu Kolumbova objevení kontinentu (pro tento účel vzniklo 1892 Te Deum) se stal velmi populární osobou, jež i samotnou demokratickou zemi (v tehdejším chápání významu slova) překvapoval svými ještě demokratičtějšími názory: prosadil, aby na škole pod jeho ředitelováním mohli studovat kompozici i nemajetní, nejen chlapci ale i dívky, posluchači bílé ale i černé pleti, a také i starší žáci, kteří se dosud k hudebnímu vzdělání nemohli dostat. Je málo známo, že kromě absolutního sluchu dobrého muzikanta byl vybaven i vynikající pamětí, snad až fotografickou, a od svých žáků vyžadoval při své výuce přesné zápisy studovaných skladeb různých autorů v co nejvěrnější podobě včetně dynamiky, frázování. Učitelem byl velmi obávaným, rozuměli mu jen ti velmi nadaní a ti co znali hodně hudební literatury. Též vypsal v USA soutěž, v níž hledal nejlepší skladbu amerického autora, velké množství děl, které obdržel, studoval pak pečlivě , což mu zabíralo mnoho času a energie, ale vybíral zodpovědně. V mládí se kromě češtiny naučil německý jazyk a, téměř jako samouk, vstřebával průběhem života angličtinu, v níž pak i učil.

Dodnes je obdivovaný především pro své melodické nápady (známé je vyjádření Johanesa Brahmse co by dal za to, kdyby jej jako hlavní téma napadlo to, co je u Dvořáka vedlejší myšlenka) a bohatou instrumentaci (méně se ví, že byl požádán o instrumentaci několika ze slavných Brahmsových Uherských tanců, čehož se zdárně zhostil), i pro své rytmické finesy. Celý jeho život byl prodchnut silnou křesťanskou vírou, která mu pomáhala překonat životní problémy i tragédie (zvl. prvotní chudobu i úmrtí tří prvých dětí), pomáhala mu udržovat životní rovnováhu, posilovala při tvůrčích krizích a pochybnostech. Duchovní skladby patří proto k nejsilnějším a můžeme proto obrazně říkat, že se dotýkají nadpozemských sfér (zvl. Stabat mater, Requiem, Svatá Ludmila). Jeho život se nesl v duchu desatera, čtení Bible mu bylo potřebou, žalmy jej mj. inspirovaly ke komponování známých Biblických písní. Další důležitou oporou mu byla rodina a jeho paní Anna, původně jeho žákyně na klavír, pro níž komponoval i některé altové árie. Svým milovaným dětem (do dospělosti jich dožilo z devíti šest) věnoval skladatel hezkou Sonatinu pro housle a klavír, která nese "kulaté" opusové číslo 100.

Dvořákův život byl raketově strmý, oceňovali jej slavní a známí tehdejšího světa, orchestry a významné spolky jej jmenovaly čestným členem, stejně jako pěvecké sbory, obdržel tituly od univerzit (Praha, Cambridge) a řády od panovníka. V této tzv. vybrané vyšší společnosti se nepohyboval rád. Byl introvert, miloval přírodu, klid. Zachoval si osobitý projev a byl považován ve svém vyšším věku za podivína, který nedokázal přejít bez doprovodu ulici ( v posledních létech se hovoří o agorafobii). Jeho okolí nebylo vždy známo, že jeho geniální mozek pracoval stále a přetvářel vnější impulsy v hudbu. Jeho žáci jej provázeli ze školy , často bezhlesně, neboť věděli, že Mistr je ve svém niterném světě a komponuje. Doprovázející (někdy též rodina, služebná) jej - duchem vzdáleného - tak svou přítomností chránili před nástrahami vnějšího světa.

Dvořákovo dílo můžeme poznávat už od dětství. Doporučit lze návštěvu oper na pohádková témata: Čerta a Káču nebo Rusalku. Její psychologickou hloubku i kvalitu libreta Jar. Kvapila a především jeho úchvatné až impresionistické zhudebnění oceníme však více v dospělosti. Stejně tak je to i se Svatebními košilemi na Erbenovy verše, které svým zhudebněním v kantátě povýšil do úžasného dramatu s niternými lyrickými áriemi (modlitba) či zvukomalebným tancem kostlivců, aj. Prostě Dvořák je autor, jehož poznávání je "během na dlouhou trať. A proto je dobře začít jej hrát a poslouchat co nejdříve.